Společný prostor Pětizemí a přilehlých Jižních ostrovů sdílí hned několik lidských národů a etnik. Kromě nich zde žijí další inteligentní rasy, z nichž jsou s lidmi v nejužším kontaktu tauři, vogelové a dryády – část těchto tvorů žije dokonce v lidských městech a zapojuje se do běžné lidské společnosti. Zcela mimo lidské společenství fungují polednice a strašidla.

Lidé Pětizemí

V současné době se na kontinentu zvaném historicky Pětizemí nachází čtyři samostatné státy – Paydelait, Niermark, Lešina a Ogradena. Dříve k nim patřil ještě XXX, nyní však podléhá niermarské nadvládě. Všechny tyto státy kulturně spojuje náboženství – uctívání třinácti předsvětních (a jedenácti zásvětních) bohů. To pochází ze staré Viellenské říše, která v dřívějších dobách ovládala téměř celé území Pětizemí. Jejím centrem byl současný Paydelait.

Přestože jsou si všichni Pětizemci díky dlouhému vlivu Viellenu kulturně blízko, jejich vzhled, jazyk i místní zvyky se oblast od oblasti může výrazně lišit - např. na severu Niermarku a Lešiny žije mnohem více světlovlasých jedinců, v Ogradeně je překvapivě rozšířená (hlavně mezi obdarovanými) fialková barva očí a paydelaitší jsou proslulí hýčkáním svých tmavých vlnitých vlasů.

Pětizemští mágové, neboli obdarovaní, jak se jim říká, patří (až na výjimky) též mezi členy běžné lidské rasy. Zatímco v Ogradeně žijí a čarují relativně svobodně, v ostatních státech je jejich dar různou mírou potírán, jsou pronásledováni a jejich život je značně komplikovaný. Nejhorší situace je v Lešině, kdy mágové v některých oblastech stále žijí v otroctví; v Niermarku a Paydelaitu se poměry postupně uvolňují. Kromě Ogradeny však praktikování magie dosud není oficiálně povoleno v žádném z pětizemských států.

Další specifickou skupinu pětizemských lidí tvoří toulaví. Jedná se o etnikum odvozující svůj původ až ze Starodesku. Žijí kočovně, vyznávají jiné bohy a mají řadu zvyků pro běžné Pětizemce zcela nepochopitelných. Jsou hrdí na svou tmavou, bronzově opálenou pleť, kterou považují za hlavní znak zdraví. Běžného “usedlého” obyvatelstva se spíše straní a žijí si po svém. Důležitou roli v jejich společenství hrají vědmy, které jsou velmi vážené. Přestože nejspíš žádný z lidí nedokáže skutečně vidět do budoucnosti, toulavecké vědmy jsou tomuto umění nejblíž. Jejich věštby jsou brány velmi vážně. Byť se jedná spíše o výjimky, část toulavých svůj tradiční způsob života opustila. Např. dnes slavný rod Vaněvských má toulavecké předky.

Vlivem politického převratu se ze své domoviny do Pětizemí dostala další zajímavá skupina obyvatel - Ostrované. Většina z nich žije v Paydelaitu, obdarovaní však putovali dál, až do Ogradeny. Ostrované mají tmavou pleť a v Ogradeně i Paydelaitu jsou vysoce vážení - jedná se o velmi bohatou vrstvu obyvatel, typicky šlechtice, kteří ve svém původním domově, na Jižních ostrovech, upadli po revoluci v nemilost.

V samém nitru Vašberg dosud údajně přežívají zbytky svébytného národa Šučevců. Nejvíce opomíjená a vysmívaná skupina obyvatel Ogradeny zažila největší slávu i potupu před asi devadesáti lety, kdy je jeden z předních ogradenských přírodovědců označil za slepou vývojovou větev a poslední mezičlánek pojícího člověka a zvíře. Protože však Šučevce současně popsal jako abnormálně houževnaté a silnější než běžný člověk, někteří dřevorubci začali cíleně členy šučevské menšiny najímat na práci, kterou běžní lidé nezvládali. Protože byli současně ochotní jim za tvrdou fyzickou práci lépe zaplatit, část obyvatel Vašberg se k této skupině začala dobrovolně hlásit, naučila se šučevské nářečí a přijala šučevskou kulturu. Šučevci vlivem těchto okolností překvapivě zbohatli, což vedlo k závisti… a téměř úplnému zničení této zvláštní komunity.

Tauři

Nejstarší obyvatelé Pětizemí, kteří žili v místních lesích a horách dávno před příchodem prvních lidí. Tváře členů této rasy se podobají buvolům či býkům. Mají kulaté oči umístěné daleko od sebe, plochý čenich a široká ústa. Většinu jejich těla pokrývá krátká sametová srst v různých odstínech od světle hnědé po černou. Přestože mají rohy a kopyta, jejich anatomie je do značné míry podobná té lidské, tedy až na to, že jsou výrazně větší, silnější a bohatě osvalení. Navzdory svému vzhledu nejsou tauři přísnými vegetariány - jedná se o všežravce běžně se věnující lovu a zpracování zvěře. V tradičních vesnicích v horách žije dnes jen malá část taurů; lidé je z původních území svou roztahovačností vytlačili. Taurové se nicméně dokázali poměrně efektivně zařadit do lidské společnosti a část z nich dokonce navázala s lidmi bližší vztahy, než by se dalo čekat. Zákonům navzdory tak v minulosti i dnes existují kříženci - půltaurové.

Vogelové

Ptačí národ. Vůbec nejtajemnější inteligentní rasa, která v Pětizemí žije. Vogelové jsou na prahu vyhynutí; stejně jako taurové musí bojovat o životní prostor s lidmi a na rozdíl od taurů je pro ně přizpůsobení se mnohem těžší. Vogelové mají izolovaná hnízdiště vysoko v horách, živí se lovem a pastevectvím a svá tajemství si dodnes střeží. I ti, kteří se rozhodli pro pohodlnější život v úzkém sousedství lidí, nebo přímo v jejich městech, se od zbytku společnosti drží dál, pokud mohou.

Vogelové jsou chováním, fyziologií i anatomií lidem podstatně vzdálenější než lidé. Mají zobáky, obličeje podobné ptačím, jeden pár křídel a dva páry končetin zakončené pařáty. Jejich celé tělo pokrývá peří - černé s bílou náprsenkou. Část vogelů, zejména těch žijících na vrcholech Vašberg, je zbarvením spíše šedá.

Polednice

Podle některých badatelů jsou všechny polednice původně lidskými dětmi, silně změněnými magií hor, jiní je považují za samostatný živočišný druh. Faktem je, že jejich rozmnožovací cyklus je závislý na lidech - proto se polednice v časných stádiích svého života podobají krásným lidským ženám a vábí mladé dřevorubce do svých doupat, kde jim umožní prožít nejkrásnější (a v drtivé většině případů taky poslední) noc života. Kromě dětí, které si sami porodí, přijímají polednice i lidské sirotky pohozené v horách. Z děvčátek vychovají sobě rovné, magicky je změní svou krví tak, že se stanou též polednicemi. Chlapečky považují za vynikající pochoutku. Jakmile ztratí polednice schopnost mít potomky, ztrácí lidskou podobu a stává se lovkyní. V poledničích tlupách panuje přísná hierarchie; typicky jsou zcela ovládány nejstarší a nejsilnější z polednicí, plně transformovanou do podoby ohavné příšery.

Dryády

Dryády, lesní víly nebo divoženky, jak se jim říká, představují obyvatelky lesa. Podobně jako polednice nemají samci a jsou vysoce magické, na rozdíl od nich ovšem nejsou dependentní na lidech. Přestože způsob jejich rozmnožování není zcela prozkoumán, obecně se má za to, že se líhnou z jakýchsi kožnatých vajec kladených do země, pod kořenový systém stromů, na nichž jsou celoživotně závislé. Existují i zkazky o tom, že jsou dryády schopny zplodit potomka i s lidskými muži, ty ale nikdy nebyly potvrzeny.

Strašidla

Tyto ryze magické bytosti se mezi obyvatele Pětizemí řadí jen občas. Jak se jim to zrovna hodí. Jedná se o tvory z jiných sfér, které za svůj domov označují “svět mezi světy”, tzv. Pelech, do nějž vstupují (resp. jsou tam obvykle vyhnány z hmotného světa) pomocí dimenzionálních Škvír. Některé druhy strašidel jsou inteligencí srovnatelné s lidmi, jiné spíše s inteligentními druhy zvířat. Mají hmotná těla, živí se však výhradně emocemi. Některé z nich jsou potravní specialisté pohlcující jedinou emoci - nejčastěji strach - jiné dokáží strávit i pocity výrazně komplexnější.

Bylo popsáno na dvaapadesát druhů a poddruhů strašidel. Za nejběžnější pětizemská strašidla jsou považovány zvěrudišky, strašidla vzhledově podobná různým druhům zvířat, spíš menšího vzrůstu. K vzhledově nejpůsobivějším patří poddruh kočibojové - tvorové podobní drobným kočkovitým šelmám se zářivýma rudýma očima, obrovským množstvím jehlovitých zubů, tmavou srstí a hřívou rudých chlupů kolem krku. Živí se strachem, typicky dětským.

K mnohem nejvzácnějším druhům strašidel patří čerti. Oproti jiným strašidlům jsou velmi vynalézaví, chytří a vypočítaví. Pochutnají si na celé řadě pocitů, ale nejvíce jim chutná lidská pýcha, chamtivost a závist.

Za zmínku stojí i košilky. Tento druh strašidel je kuriózní jak svým vzhledem, tak způsobem obživy. Košilky, jak už název napovídá, vypadají jako dlouhé bílé noční košile. Živí se emocemi přízraků a stojí za fenoménem tzv. Bílých paní - přízraků oděných do bílých šatů. Čím víc se košilka z přízraku sytí, tím zdobenější a krásnější je. Nakonec přízrak zahubí; někdy to však může trvat dlouhé desítky let.