Pod grafickým přehledem naleznete vysvětlení k jednotlivým událostem. 

1 r. s. // Počátek let světla

Velekněz ve městě Lana (pozdější Viellen, jižně od Ogradeny) rozhodl o šíření dosud přísně střežené posváté věrouky do všech koutů země. Tím položil základní kámen víry Třinácti a Jedenácti, která v následujících stoletích prorostla celý kontinent. Od tohoto počinu se počítá všeobecně používaný letopočet zvaný Roky světla.

266 r. s. // Vznik Viellenské říše

Král Laurus I. si podrobil všechny kmeny jižně od řeky Besaji a utvořil jádro říše, která později ovládla většinu kontinentu.

487–503 r. s. // Potariovo severní tažení

První císař Viellenské říše vyslal pod záminkou šíření víry Třinácti a Jedenácti generála Potaria prozkoumat území severně za Vašbergami. Vyslané vojsko založilo devět hradišť v povodí řeky Isny (vč. pozdějšího města Esden) a zbudovalo skrze horské průsmyky několik kamenných silnic. Tím Potarius otevřel Viellenské říši cestu k dobývání severních zemí.

718 r. s. // Zhroucení Viellenské říše

Několik desetiletí neúrody, epidemií a kmenových vzpour (zejména na severu říše) vedlo k oslabení pozice císařské moci v řadě oblastech kontinentu. Za pomyslný poslední hřeb do rakve Viellenského impéria se považuje vzestup Gaetána Krvavého. Ten se v roce 718 v čele sjednocených pobesajských kmenů vzepřel císaři a odtrhnul tak podstatnou část jádra říše. Impérium náhle ztratilo přístup po souši ke vzdálenějším územím a plně kontrolovalo jen hornatý Viellenský polostrov a k němu přiléhající roviny okolo města Lana. Struktury Viellenské říše, které do té doby spojovaly kontinent, se během následných dvou dekád zhroutily. Totiž s výjimkou víry Třinácti a Jedenácti; ta však nikdy nebyla centrálně organizovaná. Nastala dvě století válek, nestability a samozvaných králů.

955 r. s. // Vznik termínu „Pětizemí“

Ctihodný bratr Budivoj ve své kronice poprvé použil pojem Pětizemí, jímž odkazoval k hlavním územním celkům, které se v 10. století r.s. stabilizovaly v prostoru bývalé Viellenské říše. Byly jimi Lešina, Niermark, Paydelait, Viellenské království a Isnácie (dnešní severní Ogradena). Tento pojem se pro označení kontinentu později uchytil zejména v Ogradeně, neboť stavěl knížectví na roveň okolních velmocí.

1007 r. s. // Zánik samostatné Isnácie

Poslední král Isnácie, Damir III., složil po letech válek a územních ztrát korunu do rukou lešinského velkovojvody Januše Velikého. Výměnou za to zůstal v čele Isnácie jakožto vojvoda.

1091 r. s. // První starodesská expedice

Obchodník Manuz Ertaš, plující z východního kontinentu Starodesk, vkročil na půdu Pětizemí. V dalších letech ho značnou část procestoval, navázal obchodní styky a pro svou rodnou Malackou říši nakreslil první mapu pro něj nového kontinentu. Ve Starodesku jej dodnes považují za jednoho z největších objevitelů historie.

1185 r. s. // Studium magie na Brünburgu

Johann von Liebenstein se na svém hradě nad osadou Brünburg začal věnovat studiu magie.

1264 r. s. // Vojvoda Bogdan dobývá Podstrebriní

Isnácký vojvoda Bogdan dobyl první (a zdaleka ne poslední) sousední vojvodství. Po odražení vojsk lešinského velkovojvody se jal dále rozšiřovat svá území. V příštích pěti letech obsadil mimo tří dalších vojvodství také dvě hrabství náležící k Niermarku a vazalstvím připojil paydelaitské severní markrabství.  Tyto územní zisky obhájil postupnými vítězstvími nad násobně početnějšími silami okolních velmocí. Za většinu z toho mohl děkovat mágům, kterým udělil ochranu a přijal je do svých služeb.

0 A. O. (1269 r. s.) // Vznik Ogradeny a nového ogradenského letopočtu

Bogdan svá dobytá území prohlásil za svrchované knížectví nesoucí název Ogradena. Sám začal používat jméno Maxmilián II. ve snaze navázat na odkaz na bájného isnáckého krále Maxmiliána. Do tohoto roku také umístil začátek nového letopočtu Anni Ogradeni.

1 A. O. (1270 r. s.) // Lex Magicus

Maximilián II. vydal pro mágy za jejich zásluhy při vzniku Ogradeny zákoník Lex Magicus. Ten zajistil mágům (v textu označovaní jako obdarovaní) ochranu před pronásledováním a pogromy, (částečnou) rovnost před zákonem a postavil je (téměř) na roveň magicky nenadaných obyvatel. Kníže pak tento nový řád stvrdil zasazením Jabloně smíru na Ehzelnském rynku společně s Philipem Moreau, zástupcem obdarovaných. Tímto činem si kníže u dějepravců definitivně vysloužil přídomek Šílený.

4 A. O. (1273 r. s.) // Brünburg oficiální magickou školou

Kníže Maxmilián II. udělil Fredriku von Liebensteinovi dekret zajišťující exkluzivní právo na výuku magie na hradě Brünburg. Fredrik se tak stal prvním ředitelem nejstarší školy pro mágy v Ogradeně.

9 A. O. (1278 r. s.) // První náramkový usměrňovač

Po mnohaletých experimentech s magickými holemi a prsteny vytvořil směrotvorecký mistr Hieronym Galle první prototyp magického usměrňovače v podobě náramku z kovu a dřeva se vsazeným kamenem. Tato konstrukce zachovávala jak sílu a stabilitu nepraktických čarodějných holí, tak snadnou manipulovatelnost někdy nebezpečných prstenů. Jeho praktický a efektivní návrh převládá v obdarované komunitě až do dnešních dnů.

28 A. O. (1297 r. s.) // Založení druhé magické školy

Donatien Crozier zahájil s knížecím pověřením výuku magie v dnešním Daržentúru. Kvůli extrémně špatné dostupnosti místa vprostřed Vašberských hor a silné pozici Brünburské školy musel na realizaci svého snu vynaložit většinu rodového jmění a politického kapitálu.

38 A. O. (1307 r. s.) // Maxmilián II. Šílený umírá

Smrt vladaře bez přímého dědice znamenala pro mladé knížectví doslovnou zkoušku ohněm. Kromě běžných uzurpátorů trůnu povstalo také několik obdarovaných rodů, z nichž každý chtěl knížectví pro sebe. Ničivá síla Ogradeny, která dokázala odrazit vojska tří mocností, se nyní obrátila proti vlastní zemi a lidu. Nastaly tzv. Tři dekády temna.

40 A. O. (1309 r. s.) // Neúspěšná odvetná tažení

Vládci Lešiny, Niermarku ani Paydelaitu nepohrdli příležitostí získat zpět svá ztracená území. Přestože knížectví bylo na kolenou, jeho mágové (z nichž mnozí ze zmíněných zemí uprchli před represemi) dokázali před blížícími se armádami spojit své síly a vzájemné boje odložit na dobu, kdy vnější nebezpečí pomine. Z vojsk vyslaných okolními mocnostmi se domů vrátily jen hrstky. Zejména v bitvách u Harrstadu a u Borové v roce si mocnosti na ogradenských vylámaly zuby. V Niermarku a Lešině se dodnes tradují pověsti o tom, že se toho času na několik týdnů vody Isny a Skávy zbarvily do ruda.

63 A. O. (1332 r. s.) // Vynález zamykače

Gertram Danberg, směrotvorce a příslušník jednoho z mála rodů, jež zůstaly věrné legitimnímu nástupci knížete Ludvíkovi, vytvořil zamykač - přístroj, který dokázal naprosto potlačit magické schopnosti nositele. Tím získali knížecí loajalisté nezanedbatelnou výhodu, která posílila jejich vyjednávací pozici s nevyhraněnými kouzelnickými rody a otevřela cestu k získání kontroly nad knížectvím.

68 A. O. (1337 r. s.) // Ogradena znovu sjednocena

Po poražení posledního z uzurpátorů byl Ludvík, v pořadí první, korunován v Ehzelnu knížetem Ogradeny, čímž skončilo třicetileté rozpolcení země. Přestože další velká otevřená revolta proti knížecímu stolci se objevila až po více než 300 letech (pod taktovkou Dome Lasaviera), Ludvík I. a řada jeho nástupců nepřestali právem považovat obdarovanou komunitu za sud s černým prachem.

69 A. O. (1338 r. s.) // Založení Sepji

Ludvík I. ve své knížecí gardě vyčlenil Speciální pomocnou jednotku (později Sepja), jejímž náplní měla být vojenská výzvědní činnost. Jejím skutečným úkolem se však stalo tiché sledování obdarované komunity a potírání jejích problémových elementů.

145 A. O. (1414 r. s.) // Přelet Vašberg vzdušným korábem

Sourozenci Bravanovi podnikli dosud větroplavecky nejnáročnější let: z Ehzelnu do Ronšéru. Knížeti, a především šlechtě tak předvedli ohromný potenciál vzdušných korábů. Do 30 let cestovaly vzduchem přes hory desítky korábů denně. Nelze pochybovat, že tento počin stál na počátku semknutí severní a jižní části Ogradeny ve skutečně jednotnou zemi.

188–205 A. O. (1457–1474 r. s.) // Viellenská invaze

Císař v té době sjednocené Malacké říše se rozhodl skrze své obchodní přístavy v jižním Pětizemí (zejména Viellenu) podniknout výpad do kontinentu a rozšířit území Malákie i za oceán. 1467 r. s. připluly ke břehům Viellenského království stovky lodí nesoucí muže, zbraně a zásoby. Než stačil princ povolat vojsko, byla obsazena většina země včetně hlavního města. Zbylí vládci Pětizemí tomu první měsíce nečinně přihlíželi. Poté se začaly šířit zvěsti o vypálení města Lana, jež bylo v té době významným poutním místem víry Třinácti a Jedenácti. Jindy decentralizované a státům se podřizující skupiny kněžích a duchovních nyní začaly burcovat lid a apelovat na šlechtu a panovníky, aby malacké vyhnali z Pětizemí a vzali si zpět kolébku své kultury. Hlavním aktérem boje proti invazním silám se stal sousední Paydelait, ten však měl velkou podporu Ogradeny (vč. mágů). Později se zapojily také vojenské oddíly z Lešiny a Niermarku. Velký význam hráli i bukanýři z Jižních ostrovů, kteří za nemalou finanční motivaci napadali zásobovací konvoje. 1474 r. s. se malacké síly definitivně z Pětizemí stáhly. Viellenské království bylo obnoveno, avšak v jejím čele stanul formou personální unie paydelaitský král.  

229 A. O. (1498 r. s.) // Zrušení nevolnictví v Ogradeně

Při válce proti Malacké říši si nevelké ogradenské knížectví vydobylo mezi mocnostmi silnou pozici. Díky obdarovaným dokázaly zdejší hutě zásobovat zbraněmi a střelivem spojené síly Pětizemí. Ogradenské cechy vojskům dodávaly významnou část proviantu. Po odražení invaze vycítili někteří šlechtici z Paydelaitu, Lešiny a Niermarku obrovský výrobní potenciál knížectví a začali investovat své prostředky do rozvoje místních dílen. Cílem však zpravidla nebylo vytvořit velké manufaktury, své hlavní dílny si cizí šlechta střežila ve své domovině. Zásadním přínosem Ogradeny bylo díky opoře v magii levnější experimentování a snazší výroba prototypů. Po Viellenské invazi se tak knížectví rychle stalo laboratoří pro celý zbytek kontinentu a jeho mezinárodní postavení zůstalo po dlouhá desetiletí nezpochybnitelné. Vnitropoliticky tím velmi posílily cechy, hlavní podporovatelé rozvolnění společenského řádu založeného na nevolnictví. Jeho zrušení se jim nakonec i podařilo prosadit, což ještě více podpořilo růst měšťanských vrstev.

289 A. O. (1558 r. s.) // Velké vypořádání

Po dobu celého třetího století A. O. se v Ogradeně objevovaly v obdarované komunitě nepokoje, neboť postavení mágů se ve světle vzkvétajícího měšťanstva ukazovalo být čím dál podřadnější. Navzdory zásahům Sepji proti jednotlivcům se množili lidoví buřiči, odbojové skupiny, a i nejvyšší představitelé magických cechů vyjadřující nespokojenost. Roku 289 vše vyvrcholilo výhružkami o zastavení magického ovlivňování počasí a hrozbě hladomoru. Kníže Rudolf I. tak přistoupil ke krajnímu řešení nazvanému Velké vypořádání. Během týdne zmizelo beze stopy na pět set obdarovaných – od politických špiček, přes cechmistry, až po obyčejné mágy s hlasitým názorem. Tento vrcholný akt Sepji obdarované naprosto ochromil a zajistil jí auru strachu u celého Ogradenského lidu.

312 A. O. (1581 r. s.) // Viellen součástí Paydelaitu

Král Augustine IV. vydal Airolský edikt, kterým sloučil paydelaitskou a viellenskou zemskou šlechtu do společného stavu. Tím definitivně zanikají poslední struktury Viellenského království.

315 A. O. (1584 r. s.) // Vražda knížete Huberta III.

Bezprecedentní událost, která neměla v historii knížectvím obdoby. V této době vylepšených knihtisků a začínajících novinových listů s týdenní periodicitou se jednalo o první velkou veřejnou senzaci. Navzdory enormním snahám cenzorního úřadu se mezi měšťanstvo šířilo z tiskovin mnoho šílených teorií. Po dlouhém a náročném vyšetřování byla za vinnou označena kněžna Jelizaveta, která měla Huberta III. otrávit ve snaze získat regentství po dobu nedospělosti jejich malého syna. Mediální cirkus a následná hysterická cenzura však zapříčinily, že i po dvou stoletích je případ velmi zakalený a láká k bádání mladé ambiciózní historiky.

347 A. O. (1616 r. s.) // Ztracená výprava do Zlostiny

Ehzelnští představení víry Třinácti a Jedenácti uspořádali duchovní očistnou výpravu do Zlostiny, místní uličky zamořené přízraky. Akce, která měla v době rodícího se technologického pokroku lidu připomenout důležitost duchovna, skončila fiaskem. Část výpravy v uličce zahynula, většina přeživších zešílela a jejich emoce posílily přízraky natolik, že likvidace již nepřipadala v úvahu. Kníže Leopold I. následně vyřešil situaci elegantně, Zlostinu prodal cechu spiritistů na studijní účely za symbolickou cenu jedné zlaté koruny.

354 A. O. (1623 r. s.) // Reforma Lex Magicus

Po několika staletích se obdarované komunitě podařilo přimět knížete k reformování zákona o mázích. Přestože některá práva s běžnými obyvateli Ogradeny srovnána nebyla (např. mágům přetrvala povinnost mít dům ohraničený zdí a některá daňová znevýhodnění), zmizela mnohá archaická nařízení jako např. povinnost nosit na veřejnosti krizeln, nutnost žít ve městech jen ve vyhrazených čtvrtích nebo potřeba povolení knížecí kanceláře pro běžné úřední úkony jako sňatek či změna bydliště. Nutno dodat, že po reformě Lex Magicus také umožnil obdarovaným pracovat ve státní správě i na pozicích nesouvisejích s magií. Toto rozvolnění později umožnilo Dome Lasavierovi ovládnout Ogradenu skrze její vlastní úřednický aparát.

379 A. O. (1648 r. s.) // Příchod exulantů z Jižních ostrovů

Životní situace nižších společenských vrstev na Jižních ostrovech byla ve srovnání s tamější vrchností skutečně nuzná (i ve srovnání s jinými pozdně feudálními státy). Z prostého námořnického povstání se tak během několika týdnů stala nezastavitelná revoluce zaměřená hlavně proti urozeným stavům a bohatým měšťanům. Ti pro záchranu vlastních životů uprchli a nalezli azyl v Paydelaitu. Zdejší zákony proti mágům však byly v té době ještě velmi přísné a pro obdarované, a navíc urozené ostrovany, tudíž naprosto nepřijatelné. Obdarovaná část exulantů se proto usadila až dále na severu, v Ogradeně, kde byli přijati o poznání vlídněji. Nejstarší dosud žijící generace těchto neobvykle bohatých uprchlíků stále sní o návratu do vlasti, ale jejich potomci povětšinou přijali nový domov za svůj.

405 a. O. (1674 r. s.) // Dome Lasavier veřejně vystupuje

Na veřejnosti se poprvé objevuje muž vystupující pod pseudonymem Dome Lasavier. Ve svých proslovech volal po úplné rovnosti obdarovaných s běžnými lidmi a po osvobození mágů na území okolních mocností. Zatčení a následné odsouzení za buřičství a hanobení knížete mu vyneslo status mučedníka a sympatie značné části magické komunity. Po propuštění vytvořil nikým neodhalenou síť spolupracovníků a sympatizantů, kterou nechal prorůst ogradenskou státní správou až k úplnému vrcholu. Přestože se o jeho pravé totožnosti dodnes vedou spory, dějepravci se obecně shodují, že z Lasavierovy schopnosti zneužít státní mocensko-byrokratickou strukturu lze předpokládat minulost na postu vyššího úředníka jedné z knížecích rad.

420 A. O. (1689 r. s.) // Lasavier přejímá moc a rozpouští Sepju

Lasavier prostřednictvím svých spolupracovníků na významných postech (včetně knížecího kancléře a několika nejvyšších radů) získal kontrolu nad státem. V té době mladý a nezkušený kníže Wenzel si neuvědomil vážnost situace, dokud se nestal loutkou svých nespolehlivých poradců. Za symbolický zlomový moment je považováno rozpouštění Sepji nejvyšším radou pro válku a převelení jejích hlavních představitelů do již značně okleštěné kontrarozvědky. V následujících letech Lasavier jen posiloval svou pozici a pomocí tichého teroru zastrašoval či likvidoval své odpůrce.

424 A. O. (1693 r. s.) // Narození Alexeje Vaněvského

Po důkladném prozkoumání řady proroctví dospěl Dome Lasavier k přesvědčení, že nedávno narozený Alexej Vaněvski je Eklatrojem, vyvoleným mágem disponujícím nezměrnou mocí. Pro svůj vysněný stát, který by patřil čistě mágům, jej považoval za kritický přínos – zbraň, která udrží ostatní mocnosti v šachu. Proto vynaložil velké úsilí, aby jej od Vaněvských (v té době svých výrazných odpůrců – ostatně Grigorij Vaněvski byl dokonce internován v jednom z Lasavierových lágrů, kde později zemřel) získal. Chlapcova matka Jaseňa však nepřistoupila na žádnou z podmínek. Lasavierův poslední pokus vyeskaloval až k souboji, při němž shořelo rodové sídlo Vaněvských a on, Jaseňa i všechno služebnictvo zahynuli. Jediným přeživším této události byl v peřince zabalený Alexej Vaněvski.

436 A. O. (1705 r. s.) // Alexej Vaněvski nastupuje na Brünburg

Do školního věku dozrála generace přezdívaná Vyvolená. S trochou nadsázky lze říct, že podle věšteb by téměř každý z členů této generace mohl vyrůst v Eklatroje. Mnoho z těchto dětí nastupuje na nejstarší magickou školu, Brünburg. Kromě samotného Alexeje Vaněvského jsou to především Gabri a Osvald Danbergovi, jejichž děd se rozhodl jít eklatrojským proroctvím naproti za cenu většiny rodových financí i rodinných vztahů. Část věšteb týkajících se Eklatroje bylo možné vztáhnout také na Viliama Vašáriho či Hervé Ravanele. Ke generačním magickým talentům, jejichž dar se silně projevil již v mladém věku, se řadili také Martha Bartel a Dagon Levett, nebo později významné mágyně Roxana Czarna a Jalena Bielina, děti zachráněné z Lasavierova tajného programu tzv. Sirotčí armády. Brünburští prváci roku 436 zkrátka vzbuzovali nemalá očekávání.

441 A. O. (1710 r. s.) // Lasavier znovu ožívá

Lasavierovým přívržencům s manželi Crosierovými v čele se podařilo vytvořit funkční umělé tělo kompatibilní s černokněžníkovou duší. Tu se jim nakonec povedlo do těla uložit a svého pána tak opět přivést k životu. Dome Lasavier během roku obnoví svou síť spolupracovníků, velký zájem má zejména na znovusestavení své jasnovidecké skupiny, do jejíhož čela opět dosadil Lionela Rener-Raaba. Tentokrát se chystal uchvátit moc silou a znalost budoucnosti považoval v následujících bitvách za zásadní.

442 A. O. (1711 r. s.) // Začíná velká válka

Přestože měl Dome Lasavier po svém oživení výrazně méně sympatizantů (mnohé odradil svými krutostmi, které vyšly na povrch až po jeho smrti), těch naprosto oddaných naopak přibylo. Tajně k nim patřil také Allain Moreau, který v pozici nejvyššího rady pro magii pomohl skrývat černokněžníkův návrat. Lasvier následně nečekanou revoltou zaskočil knížecí síly a rychlým postupem ovládl v průběhu několika měsíců východní část Ogradeny včetně hlavního města Ehzelnu. Knížecí lojalisté se stáhli za řeku Isnu a s obtížemi odráželi útoky Lasavierovců. Jižní část Ogradeny, která byla historicky víc nakloněna Lasavierovým myšlenkám, se od bojů distancovala, ale její představení tiše podporovali černokněžníkovy snahy. Opojen nečekanými úspěchy se Lasavier prohlásil ochráncem všech obdarovaných a vyslal své síly provádět výpady na území okolních mocností. Tím (alespoň v myslích Ogradeňanů) rozšířil válku na celý kontinent.

443 A. O. (1712 r. s.) // Korunovace knížete Hodislava

Krátce po úprku do Limeni náhle umírá kníže Wenzel a nastupuje jeho syn, který si kvůli lešinské manželce volí jméno Hodislav. Jeho vyhlídky nejsou dobré. Ovládá jen třetinu knížectví, nemá dostatek mužů k protiútoku a Lasavier proti Ogradeně poštvává okolní mocnosti. Konvenční vojenskou podporu nakonec získá od svého švagra, lešinského vojvody, díky němuž (avšak za cenu vysokých ztrát) udrží svou pozici za řekou Isnou. V oblasti magického boje pak provede prozíravé rozhodnutí, když velkou část loajálních obdarovaných posílá bojovat proti lasavierovcům do Lešiny, Niermarku a Paydelaitu. To mu pomohlo udržet si v očích ostatních vládců legitimitu a současně zlikvidovat některé Lasavierovy nejschopnější jednotky.

444 A. O. (1713 r. s.) // Bitva o Ehzeln

Ve snaze získat rukojmí pro zlomení odporu řady obdarovaných rodin vyslal Lasavier své letky zaútočit na magické lyceum v Daržentúru. Docílil však opačného efektu. Pro neobdarované na jihu je toto po zvěstech o strašlivých kouzlech použitých na civilní obyvatelstvo poslední kapka a Lasavier zde přišel o podporu. Současně kníže Hodislav shromáždil dostatečnou sílu k protiútoku a k znovudobytí Ehzelnu. Tuto bitvu v předpolí hlavního města lasavierovci prohráli. Částečně kvůli cíleným útokům Kuchmovy eskadry pod velením kapitána Alexeje Vaněvského, částečně kvůli zfalšovaným věštbám od skupiny Rener-Raaba. Pro válku se jednalo o zlomový bod, po němž Lasavierovy síly už jen ustupovaly.

445 A. O. (1714 r. s.) // Bitva Brünburg a konec velké války

Místem posledního odporu Dome Lasaviera se stalo bývalé Brünburské lyceum. To se během války proměnilo ve vězení pro jeho nejcennější rukojmí, zejména děti z vlivných rodin. Nyní, když o jeho porážce nemohlo být pochyb, visel život brünburských vězňů na vlásku. Kuchmově eskadře s Vaněvským v čele se naštěstí povedlo vylákat většinu Lasavierových sil do bitvy mimo hrad samotný. Pozemnímu vojsku se tak podařilo k rukojmím probít dřív, než mohl být vydán rozkaz k jejich likvidaci. Dome Lasavier toho dne zemřel při souboji s Alexejem Vaněvskim a velká válka konečně skončila.

447 A. O. (1716 r. s.) // Spuštění Mlhy (a začátek tajné války)

Válečný hrdina a novopečený nejvyšší rada pro magii Osvald Danberg měl strach, že po náhlém odchodu Alexeje Vaněvského do ústraní může knížectví bez podpory vyvoleného Eklatroje působit slabě. Současně se obával příchodu podobně mocných a vlivných mágů jakým byl Lasavier. Proto (bez vědomí knížete) spojil své síly s komtesou a magickou teoretičkou Josephine Rener-Raabovou (dcerou Lionela Renner-Raaba) s cílem zajistit trvalou vnější a vnitřní bezpečnost Ogradeny. Jejich hlavním nástrojem byla Mlha, rozsáhlé, avšak téměř neodhalitelné paměťové kouzlo seslané nad celým územím knížectví. Mlha upravovala vzpomínky na některé klíčové události či osoby a měla v zemi zajistit všeobecný klid. Samotného Alexeje Vaněvského zastupoval najatý herec, který byl současně manželem Osvaldovy sestry Gabri. Osvald si až příliš pozdě uvědomil, že ve své snaze ochránit stát předal otěže moci velmi nebezpečné osobě.

449 A. O. (1718 r. s.) // Vznik Volavčího odboje

Když Alexej a Roxana Vaněvští odhalili spiknutí kolem Mlhy, rozhodli se zasáhnout. Založili Volavčí odboj, mezi jehož významné členy patřili směrotvorce a vynálezce Timotej Kralevič, blízká přítelkyně Roxany Jalena Bielina, novinářka Agnes Gebauerová-Bacri (která se zasloužila o první kroky při odhalení činů Renner-Raabové) a také Dagon Levett. Volavčí odboj se do odporu proti Rener-Raabové a Danbergovi pustil intenzivně, ale ve skrytu. Obě strany si uvědomovaly, že tak brzo po velké válce by další otevřený konflikt mezi mágy vedl k nevratnému poškození obrazu obdarované komunity. Proto byly jejich vzájemné útoky často maskovány za nesouvisející nehody či izolované incidenty.

450 A. O. (1719 r. s.) // Narození Jošta Vaněvského

Alexeji a Roxaně Vaněvským se v úkrytu Volavčího odboje narodil syn Jošt.

456 A. O. (1725 r. s.) // Pád Mlhy a konec tajné války

Volavčímu odboji se zejména díky Timoteji Kralevičovi podařilo sestrojit nejsilnější usměrňovač jaký kdy spatřil světlo světa: Tlustou Bertu. Jen s ní byli schopni zrušit kouzlo o rozsahu Mlhy. Poté co se jim to povedlo, byli Danberg a Rener-Raabová odhaleni. Volavčí odboj při svém vrcholném činu ovšem utrpěl tragickou ztrátu – při použití Berty zemřela Jalena Bielina.

Přestože se celé spiknutí dalo považovat za vlastizradu knížectví, byl Hodislav při vypořádání s proviněnými benevolentní a mnohým z nich (vč. Osvalda) zmírnil amnestií tresty. Timotej Kralevič pak dostal za úkol zničit Tlustou Bertu, aby se nemohla dostat do nepřátelských rukou. Tento příkaz však údajně nesl nelibě a kolují zvěsti, že své dílo místo destrukce kdesi pečlivě ukryl.

463 a. O. (1732 r. s.) // Jošt Vaněvski nastupuje na Brünburg

Jošt Vaněvski dospěl do věku povinného magického vzdělávání.